Psychoterapie

Dnešní doba je zvláštní. Máme materiálně vše co si můžeme přát a dokonce i to, o čem jsme ani nesnili. Ztrácíme však rodiny, partnery a jistoty. Svět se mění rychleji, než jsme schopni zvládnout, spousta lidí žije osaměle, vychovává děti sama, ať už z důvodu rozpadu partnerství či rodiny či z vlastního rozhodnutí a touhy se nevázat a užívat si svobodu. Mnoho lidí rychle měnícímu se světu přestává rozumět. Ještě nedávno nám připadalo úsměvné, že v Americe, zemi snů,  má téměř každý svého terapeuta. Dnes se zdá, že bychom to potřebovali také. 

Můj přístup k psychologii je takový, že vidím nutnost čistit svou duši od traumat, která jsme posbírali během života, hledat pocity, se kterými jsme se nevyrovnali, které jsme potlačili a uskladnili kdesi v hlubinách své duše. Tyto pocity je třeba propustit, nelpět na nich, nechat je odejít. Vidím, že není cestou věci odmítat a bojovat s nimi, ale je třeba je přijmout takové jaké jsou a poučit se z nich. Člověku, který vám ublížil je to jedno, jestli v sobě zášť dál nesete, odpuštění je úleva a propuštění bolesti pro vás. 

Slýchám - "já to ale nemůžu přijmout, nechci!" Ano, lpíme na svých bolístkách, ale nejvíc škodíme paradoxně sobě. Potlačené emoce o nichž nechceme mluvit ale dusíme v sobě, jsou zdrojem vážných nemocí a tak se vždy ptám - co se vám stalo? Jste šťastný/á/? A věřte, málokdy slyším - "ano". Vyléčit se = najít a vyléčit zdroj nemoci a pak se změnit, začít žít jinak. Doufat, že stejné jednání povede k jinému cíli je iluze. 

Mnozí lidé dnes dávají přednost znecitlivění. Chtějí tabletku, tu jsou ochotni spolknout a žít umrtvení dál jak žili dosud. Práce na sobě pro ně není zajímavá. Je to jako štosovat popelnici, která už je dávno plná a štítit se ji vysypat. Možná to ještě chvíli půjde dál, ale daň za prodlení bývá vysoká.